Přestože nechci, aby byl první příspěvek tohoto blogu o mně, tak musím nejprve vysvětlit své osobní stanovisko i zájem o fenomém radioaktivity. Začalo to autorským projektem “Pripyat Piano”, který proletěl několika českými médii. Jeho konceptem bylo nalezení a nahrání devíti opuštěných klavírů, které zůstaly stát v černobylské zóně. A nebyla v něm ani troška aktivismu – natož provokace, nýbrž: čisté dokumentace stavu hudebních nástrojů, jenž už více jak 27 let tiše stojí v zapomenutém městě Pripjať… Jsou totiž příliš těžké na to, aby je někdo odnesl či ukradl.
V Pripjati, kde dříve žilo 50 000 lidí je dnes stále docela vysoká radioaktivita, a proto tam můžete strávit jen několik hodin. Jeden můj kamarád, který tam dříve žil, mi vyprávěl, že jsou v jeho psacím stole pořád uložené fotografie z dětství, které si tam chodí někdy prohlížet. Když jsem se ho zeptala proč si je neodnese domů, řekl mi, že “pak by už přece z Pripjati nezbylo nic.” A právě v tu chvíli začalo vznikat prvotní hudebně-dokumentární CD „Pripyat Piano: The Zone of Chernobyl“, které mne donutilo pátrat po fenoménu radioaktivity co nejvíce.
Během příprav tohoto projektu jsem se setkávala s různými reakcemi lidí. Někteří se mě ptali, jestli nejsem blázen, když jedu do Černobylu: “Dostaneš rakovinu Eliško!” Jiní to naopak kvitovali. Po vydání cdčka jsem si začala vážit vlny pozitivních reakcí a emailů od lidí, kteří mi dodnes posílají fotografie nejrůznějších černobylských klavírů se vzkazem: “Tohle jsem náhodou objevil, nahrajte to.” Jsem za to vděčná. Kuriozně se také objevil jeden popírač, který mi kdysi přes facebook napsal: “Nevěřím Vám, tam žádná piána nejsou.” Což mě alespoň pobavilo.. Zdá se, že popírači se dají nalézt téměř všude. 🙂
Nejvíce mi ale v hlavě utkvěly reakce kamarádů a známých, kteří mi často říkávali: “Eliško, je to zajímavý, ale já bych tam nejel – vždyť je to tam radioaktivní!”
Inu, měli pravdu, ale jak to s tou radioaktivitou vlastně je?
Radioaktivní rozpad (radioaktivita) byl poprvé objeven už v roce 1896 a můžeme ho chápat jako samovolný rozpad jader, při kterém vzniká neviditelné ionizující (radioaktivní) záření. Podstatné ale je, že k tomuto rozpadu dochází “samovolně” u mnoha “přirozeně” radioaktivních prvků. Jednodušeji řečeno – to, že se rozpadají nestabilní jádra atomů je jakási přirozená součást okolní přírody a tento proces se tedy neustále děje okolo nás. Ionizující záření je tak v malé míře přítomné úplně všude, dokonce i v našich tkáních, vzduchu, ve vodě, a potravinách, které jíme. Sedmatřicet let po objevu přirozené radioaktivity byla v roce 1937 manžely Irenou a Frédericem Joliot-Curie poprvé pozorována radioaktivita umělá a člověk tak začal více přemýšlet nad tím, jak tento uměle vyvolaný rozpad jader využít k získávání energií. Postavily se první elektrárny a postupně začalo docházet k prvním haváriím. Mohu připomenout bristký Sellafield, havárii v japonské Fukušimě anebo již zmiňovaný Černobyl. Zcela pochopitelně se tak lidé začali slova “radioaktivní” bát a já to tuto obecnou asosiaci vlastně chápu. Ale co když je to, čeho se nejvíce bojíme, vlastně často hned vedle nás a to zcela přirozeně?
Když se mě totiž mí přátelé ptali na dávku záření, kterou jsem během svého pobytu získala v černobylské oblasti, tak byli velice překvapení, když jsem jim řekla, že je to přibližně podobné množství, které získáváme jedním rentgenem v nemocnici. Lidé se totiž rádi bojí “radioaktivity”, aniž by tušili, že jí jdou někdy dobrovolně naproti. Pokud se navíc zamyslíme nad přirozenou radioaktivitou – neboli malou mírou onoho záření, které je neustále okolo nás – můžeme logicky vyvodit, že například mezikontinentálním letem získáme také nemalou dávku. V 15 kilometrech nad zemí je totiž záření přirozeně vyšší. Všechny tyto souvilosti mi přišly natolik zajímavé, že jsem se po prostudování mnoha zdrojů rozhodla pátrat po dalších informacích, a na ČVUT, fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské, navštívila Doc. Ing. Tomáše Čecháka Csc., který je v současné době vedoucím katedry dozimetrie a ionizujícího záření. Vyprávěl mi o kosmickém záření a doporučil mi práce několika svých studentů. Také jsem zavítala na Státní ústav radiační ochrany, kde jsem setkala s Ing. Jiřím Hůlkou, který mi vysvětloval jak funguje přirozené záření ve městech a lesích, a ukázal mi “téměř neradioaktivní komoru”, jejíž dveře jsou vyrobené ze starého tanku.
„Ale proč jsou právě z tanku?“ zeptala jsem se ho.
Odpověděl mi, že „je to tank, který pochází z druhé světové války a při jeho výrobě ještě nebyla nebyla ve vzduchu kontaminace z prvních jaderných výbuchů.“
Oběma pánům tedy tímto srdečně děkuji za jejich zajímavá vyprávění. I díky nim v současné době probíhá na půdě Columbia University in the City of New York skrze grant Fulbrightova stipendia autorský výzkum, jehož náplní je snaha o propojení hudby s vědou, konkrétně převedení města do instrumentální skladby. Půdorys města New York má totiž dokonalou čtvercovou strukturu, ve které lze spatřit notovu partituru a uslyšet rozdíly mezi zastavěnou a nezastavěnou částí města. A jak tohle souvisí s radioaktivitou? Právě ona se stává mostem pro převedení čísel směrem k hudbě, protože nám o charakteru města může říci dost, hlavně co se těch přírodních a zastavěných ploch týká. Některé stavební materiály a kameny (jako např. žula) jsou totiž většinou přirozeně více radioaktivní, než je tomu u travnatých ploch.
To slovo “radioaktivní” se tedy v malé míře neustále vyskytuje okolo nás, jen jsme na to trochu zapomněli. Pro lepší přehled také uvedu několik příkladů k porovnání. V České republice získáváme přirozeně z okolního prostředí cca 3 mSv ročně. (V některých oblastech světa je to ale vzhledem ke geologickému podloží i mnohonásobně více.) Smrtelná dávka záření je zhruba 7000 mSv. Limitní hodnota, kterou by člověk v České republice neměl překročit je stanovena na 50 mSv za rok, ale doporučuje se nepřekračovat 20mSv ročně. Jedním dnem v černobylské zóně získáme dávku zhruba 8 mSv, CTčkem břicha v nemocnici je to až 10 mSv.
Sama jsem tyhle souvislosti ještě před několika lety neznala a právě proto mne tolik zaujaly. Myslím si, že jako známe např. pojem “vlhkost vzduchu”, tak bychom měli vědět, že slovo “radioaktivní” automaticky neznamená “nebezpečný”, pokud ho umíme vnímat z různých úhlů pohledů, včetně již zmiňovaných rentgenů.
Na závěr přidám ještě krátký odstavec k zamyšlení. Vypráví o jedné z nejhorších radiologických nehod, která se udála v roce 1987 v brazilské Goânii. Příčinou zde ovšem nebyla havárie elektrárny, nýbrž zapomenutý přístroj pro radioaterapii v opuštěné nemocnici…
V roce 1985 došlo v brazilském městečku Goiânia k uzavření soukromé kliniky, která se zabývala radioterapií. Přestože byla většina nemocničního komplexu zbourána, v jedné z původních budov zůstal zapomenutý třistakilogramový radiometrický přístroj s chloridovou solí Cesia 137. O dva roky později do tohoto areálu vstoupili dva mladí muži (Roberto dos Santos Alves a Wagner Mota Pereira), kteří hledali staré železo ke zpeněžení. Když si povšimli velkého přístroje, rozhodli se, že si ho naloží na kolečko a odvezou domů. A tak začala děsivá nehoda, která je dodnes v rámci International Nuclear and Radiological Event Scale na stupni číslo 5. (Havárie v Černobylu a Fukušimě mají stupeň 7).
Už při cestě domů začali oba muži zvracet. Nenapadlo je ale, že by zdrojem nevolností mohl být onen přístroj, který v zabudovaném kanystru z olova a oceli ukrýval malou kapsuli s vysoce radioaktivní chloridovou solí. Druhý den se pokoušeli přístroj rozebrat, což způsobilo popáleniny na jejich rukou. Pereira dokonce vyrazil do nemocnice, odkud ho poslali domů s alergií. Přístroj mezitím zůstal stát pod mangovníkem na jeho zahradě. Následující den se jim ale částečné rozmontování skutečně podařilo a povšimli si, že se uvnitř přístroje nachází malý kovový kanystr s pohyblivým okénkem, ze kterého vychází temně modrá zář. Udělali do něj malou díru a nabrali si pár zrnek této substance. Poté ho prodali sousedovi Devairovi Alvesovi Ferreirovi, který vlastnil šrotoviště.
I ten si ovšem všiml oné modré záře a byl ihned přesvědčen o tom, že se jedná o něco nadpřirozeného. Fascinován “měsíčním prachem” dokonce pozval rodinu i přátelé k sobě domů, aby se na tuto „kouzelnou věc“ zašli podívat. Jeho bratr Ivo dokonce část modře zářících částic vysypal na podlahu, kde si hrála jeho šestiletá dcera a mnoho členů rodiny si touto substancí potíralo kůži. Jak to později dopadlo už asi popisovat nemusím. Devairova manželka po několika dnech sesbírala zbytky přístroje do igelitové tašky a odvezla ji do místní nemocnice, kam se dopravila veřejným autobusem. Jeden doktorů okamžitě vytušil veliké nebezpečí a ze strachu z ozáření nechal položit zbytky přístroje do nemocniční zahrady. Následující den povolal fyzika, který potvrdil zdroj záření a po zbytek dne přesvědčoval úřady o tom, že zde došlo k vážné nehodě a je nutná okamžitá evakuace, která poté nastala. Bylo to přesně 15 dní poté, co Alves a Fereira přístroj našli.
Tento příběh mi vyprávěl jeden můj kolega z Columbia University, který je původem právě z Brazílie.
„I my máme svůj Černobyl“ řekl.
Když jsem poprvé slyšela tento příběh, byl pro mě místy zajímavý, ale také překvapující až šokující. Obsahuje totiž spoustu zvláštních podrobností a malých vnitřních zápletek, o kterých si můžete přečíst v podrobnější zprávě níže. Dnes jsou samozřejmě technologie mnohem dál, takže se něčeho podobného bát snad nemusíme (přesto, že se dvě podobné nehody ještě před nehodou v Goânii staly, ale o tom až někdy příště). I tak je ale myslím přínosné vidět více různých souvislostí, pokud se bavíme o slovu “radioaktivní”.
Zajímavé odkazy:
-
Podrobná zpráva o nehodě v Goiânia, 157 stránek v PDF. Vyšlo v angličtině, ruštině, španělštině a francouzštině. http://wwwpub.iaea.org/mtcd/publications/pdf/pub815_web.pdf
-
R. Pires: film Césio 137 – O Pesadelo de Goiânia. Hraný film natočený podle této události. Online ke zhlédnutí na: https://www.youtube.com/watch?v=GmruJhNzC54
-
Státní ústav radiační ochrany. www.suro.cz
4. History of Nuclear Energy: http://world-nuclear.org/info/Current-and-Future-Generation/Outline-History-of- Nuclear-Energy/
Fotky a obrázky:
1. Filip Naum
2. Jan Dřízal
3. New York – 1880 Parks“ From Report on the Social Statistics of Cities, Compiled by George E. Waring
4. Kristýna Cílková